Odpory potřetí: Když přestanu bojovat s tím, kdo jsem a odkud pocházím

Minule jsem psal o tom, že změna začíná přijetím výchozího bodu. Že dokud popírám, kde právě jsem, tak se jen točím v kruhu a hádám se s realitou.

Jenže ono to jde ještě hlouběji. Jedna věc je být v odporu vůči práci. Druhá věc je být v odporu vůči sobě. A úplně nejhlubší je být v odporu vůči tomu, odkud jsem vyšel. A tohle mě bolelo víc, než jsem si chtěl přiznat.

Odpor vůči sobě.

Byl rok 2014 a já jsem ve vztahu měl pocit, že nejsem dost. Že musím být jiný. Že musím víc makat na sobě. Že se musím změnit, aby to konečně fungovalo. Měl jsem vysněnou představu vztahu. Harmonie. Porozumění. To, že mě partnerka bude vidět přesně tak, jak potřebuju.

Jenže realita byla jiná. A místo toho, abych si řekl: „Takhle to teď je. Toto jsem já. Taková je ona.“ tak jsem začal tlačit na sebe. Začal jsem být v odporu vůči tomu, jaký jsem. Že reaguju jinak, než bych chtěl. Že nejsem tak klidný. Že nejsem tak vědomý. A moje tělo to začalo řešit za mě.

Ekzém.

Kůže je hranice mezi mnou a světem. A já jsem byl vnitřně rozdělený. Válčil jsem sám se sebou. A co mi řekl tehdy osobní rozvoj? To máš tím, že máma…. , to máš tím, že táta…..

Odpor k rodičům je často odpor k sobě

Hodně lidí je v odporu vůči rodičům a osobní rozvoj nás k tomu někdy mimoděk, někdy zcela zjevně tlačí. „Táta byl hroznej.“ „Máma mi to pokazila.“ „Kvůli nim jsem takovej.“ Možná takoví opravdu byli. Ale nic to nemění na tom, že to jsou naši rodiče. A že v sobě jejich část neseme. Genetiku. Vzorce. Způsob reagování.

A když otci řeknu: „Ty nejsi žádnej táta.“ tak vlastně říkám: „Tu část sebe nechci.“ A jenže – já ji mám. Když rodiče nepřijímám, tak mám dvě možnosti. Buď jejich života začnu nevědomě opakovat. Nebo udělám pravý opak. Řeknu si: „Nikdy nebudu jako on.“ „Nikdy nebudu dělat to, co dělala ona.“

A jenže ten pravý opak je často jen ta samá mince v jiném kabátě. Stejný tlak. Stejná tvrdost. Stejný boj. Jen otočený směr.

Stejně jako u revoluce

Když je někde diktatura, lidé jdou do odporu. Bojují. Svrhnou režim. A co se často stane? Do čela se postaví někdo velmi podobný tomu, proti komu bojovali. Jen má jiný dres.

A přesně tak funguje vnitřní odpor vůči rodičům. Když s nimi bojuju, tak je buď kopíruju, nebo proti nim revolučně vymezím celý svůj život. Ale pořád se kolem nich točím. Pořád na ně reaguju. Pořád mě definují. A to není svoboda.

Skutečná změna nepřichází z revoluce. Přichází z integrace. Z toho, že si řeknu: „Ano. Tohle je můj otec. Tohle je moje matka. Tohle jsem si odnesl. A teď s tím můžu pracovat.“ Ne proti tomu. Ale s tím.

A stejně tak je to se mnou samotným

Když stojím před zrcadlem a necítím se dobře, můžu začít válku. Afirmace. „Jsem úžasný.“ „Mám se rád.“ Jenže pokud to hluboce vnitřně necítím, tak je to jen další přetlačování. Jedna část mě říká: „Nejsi.“ Druhá část říká: „Ale musíš být!“ A jsme zase ve válce.

Mně daleko víc fungovalo přiznat si: „Teď se fakt nemám rád.“ A místo revoluce začít malými kroky. Najít situace, kde se cítím dobře. Kde cítím klid. Kde cítím přijetí. Učit svůj systém pomalu. Ne přetlačit. Ne zničit staré já. Ale rozšířit ho.

A tak jsem začal děkovat

To byl pro mě obrat. Přestat odpor nenávidět. Začít mu děkovat. Děkuju ekzému, že mě zastavil. Děkuju partnerkám, že mi nastavily zrcadlo. Děkuju i svému tátovi, že mi dal přesně ty vzorce, se kterými dneska pracuju. Protože bez nich bych nebyl tady. A tady se mi to celé spojilo ještě jinak.

Co bych dnes řekl svému mladšímu já

Dřív jsem si představoval, že kdybych mohl cestovat v čase, tak půjdu za svým dvacetiletým já a všechno mu vysvětlím. Urychlím mu cestu. Ušetřím mu roky hledání. Jenže pokaždé, když jsem si to opravdu promyslel, jsem došel k jinému závěru.

Že bych mu vlastně nic neopravoval. Že bych mu jen řekl: „Hele, zvládneš to. Dopadne to dobře. Jsi v pořádku tak, jak jsi. Děláš to dobře.“

Protože kdybych mu začal měnit cestu, možná bych dneska nebyl tím, kým jsem. Možná by nevznikly ty chyby. Možná by nevznikly ty pády. Možná by nevznikl ani tenhle text.

A já bych možná nebyl hrdý na cestu, kterou teď kráčím.