Odpory počtvrté: Kdy bojovat a kdy odložit meč

Původně jsem si myslel, že série o odporech bude mít jen tři díly. Jenže čím víc o tom přemýšlím, tím víc mi dochází, že potřebuje ještě jeden – čtvrtý díl. A vlastně tím tu sérii můžeme uzavřít.

Začal jsem si totiž víc všímat jedné věci. Jak často v životě bojujeme za věci, které vlastně vůbec nejsou naše. A jak strašně nás to vyčerpává. A úplně upřímně – já jsem to dělal skoro celý život.

Od doby, co si pamatuju, jsem měl pocit, že první věc, kterou v životě nutně potřebuju, je vztah.

Že nejdřív musí přijít vztah. Ten ideální. Ten správný. Ten hluboký. A až ho budu mít, tak teprve potom budu mít prostor věnovat se tomu, co mi dává smysl.

Takže jsem za vztahy bojoval. Furt.

Snažil jsem se. Tlačil jsem. Bojoval jsem. Chtěl jsem, aby to fungovalo. Měl jsem pocit, že až se mi podaří ten vztah vybojovat, tak se všechno konečně srovná.

Jenže ono se to nikdy nestalo.

Pořád jsem dával prioritu vztahu a věci, které mi vlastně šly – práce, projekty, věci, které mi dávaly smysl – jsem nechával až na druhém místě.

A postupně mi začala docházet docela nepříjemná věc. Možná bojuju za něco, co vůbec není moje.

Za program z dětství.

Za program z rodiny.

Za program společnosti.

Taková ta představa, že nejdřív musí být vztah a pak teprve může začít život – tak, jak to měli moji rodiče a prarodiče.

A zatímco jsem bojoval tam, kde mi to nešlo, tak ty věci, které mi šly přirozeně, jsem nerozvíjel tolik, jak bych chtěl. Protože na ně už nezbývala energie.

A tady se dostáváme k Human Designu, který tenhle princip krásně popisuje.

Jedním z velkých darů a talentů, kterým jsou někteří z nás obdařeni, se říká dráha zápasu a tvrdohlavosti (38–28).

Je to kvalita hrdiny – člověka, který se dokáže postavit za sebe, za svoji pravdu, za svůj smysl života. Ten, kdo překonává překážky pro to, co mu dává hluboký smysl.

Tahle dráha se skládá ze dvou kvalit.

První je bojovník (brána 38). Ten jde do bitvy. Cítí tlak vymezit se a postavit se za něco jako rytíř nebo válečník.

Jenže sám o sobě často neví, kde má a nemá smysl bojovat. A tak někdy bojuje s větrnými mlýny. Proti situacím, které se vlastně ani nedají vyhrát.

Druhá kvalita je hráč (brána 28).

To je někdo, kdo dokáže instinktivně cítit, kde má smysl riskovat a kde ne. Ví, kdy se vyplatí vstoupit do hry a kdy je lepší nechat věci být.

Když se tyhle dvě kvality spojí, vzniká velký dar – schopnost bojovat za to, co je opravdu vaše. Za váš smysl života.

Jenže ten je potřeba nejdřív objevit a rozpoznat ho od vlastních programů.

Když ale tuhle kvalitu žijeme ve stínu (v nepravém já) nebo ještě nepoznáme, co je opravdu naše – děje se něco jiného.

Bojujeme všude. Bojujeme s nemocí.

Bojujeme s tím, že máme málo peněz.

Bojujeme s tím, že nemáme partnera.

Bojujeme s tím, že svět není spravedlivý.

A tenhle boj je nekonečný. A hlavně strašně vyčerpávající.

Viděl jsem to hodně silně v konstelacích, když jsem stál v roli nějaké nemoci – třeba rakoviny nebo psychické nemoci.

Často jsem měl pocit obrovské síly a ostatní se té nemoci bojí. Utíkají před ní. Nechtějí se na ni podívat. Bojují s ní.

Ale moment změny přichází ve chvíli, kdy je člověk ochoten se na nemoc podívat, říct:

Ano, mám nemoc. Ano, mám ekzém.

A v tu chvíli ta nemoc začne transformovat svoji sílu v něco, co nás může podpořit. Přestává být nepřítelem – a může se stát zdrojem síly.

Stejný princip vidím dnes i ve společnosti.

Jsme tlačeni k tomu, abychom se vymezovali.

Vymez se proti téhle straně.

Vymez se proti támhle těm.

Tihle jsou špatní.

Tihle jsou dobří.

Čím víc se vymezujeme, tím víc roste polarizace. Algoritmům to samozřejmě vyhovuje. Jenže ve společnosti tím roste odpor, který často zahaluje kritické myšlení i nadhled. Jak by se nám ulevilo, kdybychom řekli např jen: „Ano, je válka.“

Každý dobrý bojovník ale ví jednu důležitou věc. Někdy je nejlepší strategie odložit meč.

Když budu bojovat všude, vyčerpám se. Ztratím přehled. A nakonec začnu sekat hlava nehlava.

Představte si bojovníka, který má meč pořád v ruce. Seká kolem sebe. Nakonec už ani neví, proti komu vlastně bojuje, natož proč.

A teď si představte jiného bojovníka. Ten žije svůj život. A na zdi má meč.

A ve chvíli, kdy přijde situace, která si to žádá, tak ten meč sundá ze zdi. Připne si ho. A jde.

Postaví se za sebe.

Za svou rodinu.

Za svůj projekt.

Ale nebojuje pořád.

Jen když cítí hluboký smysl.

A možná je to právě ta největší lekce celé série o odporech.

Často se vymezujeme proti všemu okolo. Ale pak nedokážeme zabojovat za svůj vlastní smysl života. Protože jsme vyčerpaní z bojů a odporů, které vůbec nebyly naše – jen jsme se s nimi ztotožnili.

Stojí za to se zastavit a položit si jednoduchou otázku:

Za co vlastně bojuju?

Za pravdu?

Za čí pravdu?

Nebo je to jen program z dětství?

Cíl mých rodičů?

Bojuju za své trauma?

Společenský tlak?

A jestli je to opravdu moje, pak má smysl se zvednout ze židle a jít za tím.

Ale jestli ne – nebo si nejsem jistý – tak možná stačí odložit meč.

Podívat se na věci z nadhledu.

Nezaujatě.

Mít odvahu vzdát se přesvědčení a podívat se na věci novým pohledem. Nebo si prostě přiznat, že nevím.

Protože odpor není nepřítel. Odpor je kompas.

Ukazuje nám, kde bojujeme proti realitě. Kde bojujeme proti sobě. A kde jsme zapomněli, co je opravdu naše. A když tenhle kompas začneme poslouchat, možná zjistíme, že život není o tom bojovat víc.

Ale o hlubokém přijetí sebe i druhých takových, jací jsme.