Životní poslání není něco, co musíš najít.

Nedávno jsem byl pozvaný na rozhovor od Lucie Mynářové, která se věnuje typologii Socionice. Bavili jsme se o mém životě, o tom, co dělám, co je moje práce, co mi dává smysl.

Vytvářím prostor pro to, aby se lidi mohli proměňovat a já s nimi.

A ten prostor je naprosto fyzický – Centrum Červeněves

Na první pohled to vypadá, že „jen“ zajišťuju provoz a plánuju rozvoj. Že se tam uklízí, vaří, že lektoři mají připravené zázemí, že účastníci mají kde spát, kde si dát kafe, kde si sednout venku.

Ale pro mě to není provoz. Já tím tvořím prostor. Prostor, kde lektor může v klidu vést seminář. Prostor, kde lidi můžou přijet a fakt se zastavit. Prostor, kde si můžou něco prožít, odžít, vyzkoušet. A co se tam pak děje během semináře, já už neovlivním. To už je na lidech, s čím tam přijedou. Na lektorovi, čím je provede. Já jsem tomu vytvořil prostor. Rámec.

A úplně stejné je to u mě v Human Designu nebo v mužských kruzích. Taky nevím dopředu, jak bude kruh nebo sezení probíhat. Udělám si přípravu. Vím, co znám, co jsem se naučil, co jsem zažil. Vím, jak funguje skupina nebo klient. Nastavím nějaký rámec. A tím to vlastně končí.

Pak tam jsem s plnou pozorností. Vnímám toho člověka. Vnímám sebe. Vnímám, co se děje mezi námi. Vnímám skupinu. A na základě toho se začne něco dít. Proto to nikdy není tak, že klient přijde, sedne si a já mu „odrecituju“ něco, co mám připravené. To by nefungovalo.

Přichází témata, která jsou pro něj aktuální. Některým se chce věnovat. Některým se chce vyhnout – a já ho buď nechám, nebo nenechám. Něco se otevře víc. Něco jen lehce. A když je to prožitkové postavení se do mapy, tak je nutné se úplně odevzdat procesu. Můžu mít strukturu. Bezpečí. Hranice. Ale nemám dokonalou kontrolu.

A to je přesně ten prostor. Moje konkrétní forma smysluplného konání pro tohle životní období.

Ale to neznamená, že to tak má každý. Někdo přináší vhledy. Někdo přináší klid. Někdo spojuje lidi. Někdo rozjíždí věci. Každý máme jinou kvalitu.

A přitom většina lidí řeší pořád dokola jednu otázku: „Co mám dělat?“ Jakou práci si mám vybrat? Jaký projekt je ten pravý? Jenže já čím dál víc vidím, že to není ta správná otázka. Protože životní poslání není o tom, co konkrétně děláš. Je o tom, co se děje kolem tebe, když jsi v tom, co je tvoje.

Já jsem si třeba „vybral“ Centrum, Human Design, mužské kruhy. Ale upřímně? Je toto opravdu moje poslání? Já jsem si to moc nevybral. Spíš mě to tam samo poslalo. A až když jsem v tom byl, tak jsem začal cítit:

Jo. Tohle dává smysl. Tohle je ono.

A to je něco, co chci otevřít i ve vysílání o životním poslání.

Protože my si často myslíme, že existuje jedna správná odpověď. Jedna správná práce. Jedna správná cesta. Ale ono to tak není. My můžeme znát svoje kvality. Můžeme vědět, co přinášíme lidem. Co od nás chtějí. Ale tu formu si stejně musíme najít sami.

Tím, že děláme chyby. Zažíváme úspěchy. Spojujeme se. Rozcházíme se. Tvoříme. Boříme.

A hlavně žijeme – To je životní poslání náš všech! Žít, nechat se vést, učit se nadhledu nejen nad svými programy.

A užívat si divadlo života. Vždyť tu jsme jen na chvíli.