Nejistota: Proč se ji snažíme zavřít do krabice 🧭

📩 Jeden e-mail a všechno je jinak

V pátek po běhu jsem otevřel telefon a čekala tam zpráva z finančního úřadu. V předmětu něco o vymáhání nedoplatku. A úplně automaticky přišla reakce, kterou asi zná každý.

Šok, napětí, scénáře v hlavě. Kolik to bude? Desítky tisíc? Statisíce? Na co jsem sakra zapomněl?

A najednou bylo zajímavé sledovat, co se se mnou děje. Ještě jsem potřeboval do obchodu, ale vůbec jsem se nedokázal soustředit. Chodil jsem tam jak zabedněný a hlavou běželo jediné – co je v té zprávě. V jednu chvíli mi to přišlo až úsměvné. Jak jedna jediná informace dokáže během pár vteřin rozhodit celý systém.

A právě tam přišel moment, kdy jsem si řekl – zkus to jinak.

🔄 Strach vs. zvědavost

Místo toho, abych se nechal stáhnout strachem, jsem se zkusil opřít o něco jiného. Co kdybych místo vyděšený, začal být zvědavý? Jako při filmu. Jak to dopadne? Co se vlastně stane?

Nešlo to hned. Ten tlak v těle tam byl pořád. Ale postupně se začala objevovat jiná kvalita. Klidnější, otevřenější. Zvědavost začala pomalu převažovat nad strachem.

Když jsem pak doma otevřel datovou schránku, bylo to vlastně úplně jednoduché a vyřešené během pár minut. Ale to podstatné nebylo to řešení. To podstatné bylo to mezi tím, jak jsem si vyzkoušel se ponořit do nejistovy.

🎭 Divadlo života

Minulý týden jsme měli mužský kruh na téma životní poslání, smysl života, radost ze života a dary. Šli jsme do toho docela do hloubky – mimo jiné skrze cvičení, které bych klidně nazval „divadlo života“.

Já jsem byl v roli facilitátora ten jediný, kdo jen přihlížel, a všichni ostatní si to divadlo „užívali“. A říkám schválně „užívali“ v uvozovkách, protože ne pro každého to bylo užívání. Naopak se tam dost jasně ukázalo, jak to kdo ve svém vlastním životě má.

Jestli si dokáže užít to, co se děje – ať už se děje cokoliv. Nebo jestli ho to stresuje, vytváří tlak a potřebu, aby to bylo jinak. A následném sdílení jsme se nepřekvapivě vraceli k jednomu tématu:

👉 ke kontrole.

📦 Jak si zmenšujeme svět

Potřebujeme mít věci nějak. Zařazené, pojmenované, uložené. Mít pocit, že víme, co se děje a kam to směřuje. A hlavně, že to máme pod kontrolou.

Na kruh si nosíme dřevo v bednách a mně k tomu přišla jednoduchá analogie. Někdy si tu bednu nasadíme sami na sebe. Zmenšíme prostor, ve kterém se pohybujeme, protože máme pocit, že ho pak zvládneme líp kontrolovat. Že je to bezpečnější.

Jenže život mezitím běží dál. Děje se mimo náš zúžený pohled, takže to vypadá, že jsme v pohodě. Jen ho méně vidíme. A právě to vytváří ten zvláštní pocit jistoty a zabedněnosti.

⚔️ Když chceme mít všechno pod kontrolou

Ve chvíli, kdy potřebuju, aby věci dopadly přesně podle mojí představy, dostávám se do sporu s realitou. Do odporu vůči tomu, aby se život mohl dít tak, jak se děje. Protože nikdo nedokáže vše ukontrolovat, vlastně při vší snaze dokážeme ukontrolovat zlomek toho, co se děje v našem okolí.

Protože tam, kde je absolutní kontrola, nic neproudí, udržet takový stav je extrémně náročné.

Naopak tam, kde je prostor – ne úplný chaos, ale prostor – se děje život.

🧠 Platíme vlastní energií

Když se podíváme hlouběji, zjistíme, že potřebu kontroly má často hlava. Funguje podle programů, které se naučila jako bezpečné. A jakmile se něco vymkne, okamžitě posílá signál do těla. Napětí. Nervozita. Pocit, že něco není v pořádku.

A právě v tu chvíli nás z klidu vyhazuje nejistota. Nevím, co se stane. Nevím, jak to dopadne. A automaticky to vyhodnotíme jako problém.

Protože jsme tak naučení. Firmy jsou zvyklé platit větší náklady například na nájem, když se můžou spolehnout, že se bude za 30 let měnit přesně podle dohodnutých pravidel. Za pseudo jistotu jsme tak zvyklí platit velké peníze třeba na pojištění.

Ale čím platíme, když se snažíme kontrolovat svůj život? Vlastní energií! Přesně jak to popisuje Human Design. Ať už jsme jakýkoliv typ, každý na něco čeká. A když nepočkáme, není tam energie, není tam život. Tlačíme na sílu a buď nás to všechno frustruje, nebo zjistíme, že ani tu sílu už nemáme a nic se pak nestane.

🌊 Malý posun, velký rozdíl

Co když nejistota sama o sobě není negativní, jen jí dáváme negativní význam? Mně v tomhle pomohlo jednoduché přerámování. Ne „proboha, jak to dopadne“, ale „jsem zvědavý, jak to dopadne“.

Není to žádná afirmace. Není to přesvědčování se, že všechno bude v pohodě. Je to změna pohledu, změna emoce. Z uzavření do otevřenosti. Z kontroly do radostného očekávání.

A zvědavost, narozdíl od strachu, je jedna ze základních kvalit našeho Vyššího Já.

✨ Kde se děje život

Možná tedy nejistota není něco, čeho se potřebujeme zbavit. Možná je to prostor, který se snažíme zavřít do krabice…

a přitom je to přesně místo, kde se život skutečně děje a může nám přinášet úplně vše, co potřebujeme pro naplněný život. Stačí vykouknout z bedny.