Polarita je nástroj. Ne návod na celý život

V poslední době mám pocit, že všichni na Facebooku přesně vědí, jak má vypadat polarita mezi mužem a ženou. Muž by měl dělat tohle, žena tamto, a pak z nich konečně bude pár, kterému to funguje.

Spoustě lidem to může pomoct, zvlášť když řeší konkrétní situaci ve vztahu, hádají se, mají neshody a hledají cestu ven. Jen mám pocit, že to, jak má být muž mužem a žena ženou, je spíš začátek. Taková vstupní brána.

Protože schopnost vytvářet polaritu je nástroj.

A nástroj nepoužíváme pořád. Kladivo, lopatu, koště ani AI taky nemáme v ruce celý den. Používáme je ve chvíli, kdy se hodí, kdy nám k něčemu pomůžou. A s polaritou je to podobné.

Když se mezi mužem a ženou rozhýbe energie

Chlap by měl umět vytvořit polaritu. Měl by se umět ženy dotknout tak, aby se jí to líbilo. Měl by ji umět obejmout a nic po ní nechtít, chytit za vlasy, dát ženě plnou pozornost, vnést stabilitu a klid.

Žena zase může budovat polaritu skrze svoje vyzařování, tělo a to, co pouští do prostoru. Jestli muže zve, jestli ho probouzí. A někdy ho ženy probouzejí tím, že si rýpnou, projeví emoce, nebo začnou trochu pičovat. Ať se rozhýbe energie mezi nimi.

Zásadní otázka ale je: kdy ten nástroj používáme?

Podle mě ve chvíli, kdy se nám hodí. Když chceme mít hezký večer, probudit blízkost, vášeň, hru. Muž může od rána budovat polaritu tím, že ženě pomůže do kabátu, vezme jí kufr, obejme ji tak, že po ní nic nechce. Žena ho může nenápadně svádět, pustit do prostoru něco, co ho probudí.

To je hra. Krásná hra.

Když se z nástroje stane role

Problém začíná ve chvíli, kdy si myslíme, že tu roli musíme hrát pořád. Že když muž vede, musí vést neustále od rána do večera. Že když je žena plynoucí, musí být plynoucí pořád. Že když jsem muž, musím být pořád „nějaký“, protože jsem se to dozvěděl v Reelu, a když to mám jinak, měl bych se změnit.

To je podle mě jeden z velkých omylů, protože většinu času chceme prostě být sami sebou. Ideálně, když vůbec víme, co to znamená. Nechceme pořád hrát hru a ochuzovat se o kvality, které máme, jen proto, že nám někdo řekl, že se nehodí do polaritní role.

Jistota ve vztahu nezačíná u druhého

Muž má vědět, kam jde, aby se žena mohla cítit bezpečně a uvolnit se. V polaritní hře to dává smysl. Ale v běžném životě? Má muž opravdu dodávat ženě neustále jistotu svým směřováním? Nebo si každý potřebujeme najít jistotu sami v sobě?

Neměla by žena být schopna poradit si s výzvami života? A tím nemyslím jen výkonově. Může jít do práce, tvořit, požádat o pomoc, někoho svést, změnit směr, dát se dohromady s někým. Forma není podstatná. Podstatné je, že si je jistá, že si poradí. Že to má v repertoáru.

A právě proto si pak může dovolit tu kontrolu na chvíli pustit a nechat muže vést. Ne proto, že bez něj neví, co se sebou, ale protože si chce užít polaritu. Protože je to hra. Protože teď to tak oba chtějí.

Ale není to závislost.

Když po partnerovi chceme část sebe

My totiž často z polarity závislost děláme. Muž musí být takový, žena taková, pak se to spojí a bude to držet. Jenže tím se oba ochuzují o velkou část sebe. Muž zahodí svoje cítění, protože se mu nehodí do role. Žena zahodí svůj směr, protože jí někdo řekl, že má být plynoucí. A schopnost, kterou v sobě potlačím, pak začnu vyžadovat po partnerovi.

„Ty to musíš dělat za mě.“

Když partner tu kvalitu přestane dodávat, začne mi strašně chybět. „Ty mě nevedeš. Ty vůbec neplyneš.“ Jenže to není partnerství. To je závislost na části sebe, kterou jsem odložil.

Když se přitahujeme zraněními

Ve vztazích se navíc často přitahujeme zraněními. Výkonová žena si přitáhne muže, který výkon nemá. Žena zvyklá vést si přitáhne muže, který je zvyklý se vézt. Ze začátku je tam přitažlivost, protože každý nese něco, co ten druhý potlačil. Časem to začne drhnout.

Pak si přečteme, že potřebujeme vybudovat polaritu. Muž má vést, žena se má uvolnit. Jenže když muž ve skutečnosti neví, kam jde, objedná si několik výcviků, projde pár vision questů, dá mnoho motivačních seminářů a z hlavy si řekne: „Tak já vedu (třeba) tam.“

Ale uvěří mu žena?

Často ne, protože necítí směr. Cítí hlavu.

A stejně tak když si žena řekne: „Já bych měla být plynoucí, já se musím nechat vést,“ ale její tělo se bojí, protože nevěří jemu ani sobě, a tak to nepůjde. Tlak na uvolnění nevede k uvolnění. Tlak na mužské vedení nevede k vedení. Vede jen k další křeči.

Když přestaneme hrát roli

V takové chvíli nepomůže hrát víc polaritu. Pomůže jít hlouběji. Nejen chlapům bych doporučil, aby začali opravdu poznávat sami sebe. Ne hrát muže podle příručky, ale zjišťovat, kdy cítí směr, kdy ho necítí, kdy vedou z těla a kdy jen plní očekávání ženy.

Žena zase může zjistit, že například její schopnost vést není problém a její síla není překážka ženskosti. Jen je potřeba rozlišit, kdy vede proto, že je to její přirozenost, a kdy vede proto, že se bojí pustit kontrolu.

Tam začíná být vztah zajímavý. Ne když se napasujeme do role, ale když si dokážeme říct pravdu.

Pravdivost je větší intimita než dokonalá polarita

„Já teď nevím. Jdu po cestě a až dojdu na rozcestí, rozhodnu se. Nebo se nerozhodnu. Ve chvíli, kdy to ucítím, do toho půjdu,“ řeknu já jako muž.

Pokud je to pravdivé, může v tom být stabilita? Ne stabilita člověka, který má plán na deset let, ale stabilita člověka, který zná svůj způsob.

Stejně tak žena může říct: „Tady se bojím. Tady mám tendenci ti říkat, co máš dělat. Tady potřebuju cítit, že mě opravdu vidíš.“

A odpověď může být: „Děkuju, že jsi mi to řekla. Já tě takhle vidím. Nevadí mi to. Vybral jsem si tě takovou.“

Tohle je podle mě mnohem větší intimita než snaha hrát ideální polaritu podle návodu.

Pojďme si polaritu užít vědomě

Polarita je krásný nástroj. Umí vytvořit jiskru, erotiku, blízkost, hravost. Ale není to návod na celý život. Nemusíme ji hrát při každém rozhodnutí, při řešení rodiny nebo běžného fungování.

Pojďme si ji užít vědomě.

„Teď si to dáme. Teď mě povedeš. Teď mě chytneš za vlasy. Teď to nebudu kontrolovat. Teď se ti odevzdám.“

A pak se vraťme zpátky k sobě.

K tomu, že ty jsi taková, já jsem takový, známe se, respektujeme se v tom a nemusíme celý život hrát někoho jiného jen proto, aby nám seděla definice polarity.

Možná největší souznění vzniká jinde

Souznění nevzniká mezi mužem, který dokonale hraje muže, a ženou, která dokonale hraje ženu.

Možná vzniká mezi dvěma lidmi, kteří hluboce znají a přijímají sami sebe a rádi se tak ukážou svému partnerovi. A odtud si dokážou spolu vědomě — nečti korektně — hrát.