Odpory podruhé: Když odmítám, jak to mám teď

Minule jsem psal o odporech. O tom, jak se mi spustil starý program vůči otci a jak snadno si do obyčejné zprávy promítnu něco, co tam vlastně vůbec nebylo. Bylo na to hodně reakcí. Hodně z vás mi psalo, že to znáte. Že taky máte ty svoje „programy“, které se spouští rychleji, než stihnete říct mindfulness.

A já jsem nad tím přemýšlel dál. Hlavně když jsem se připravoval na stream o Human Designu, kde jsem o odporech mluvil víc do hloubky. A tam jsem otevřel jednu věc, kterou jsem vlastně doteď moc veřejně neříkal.

Ekzém.

Měl jsem období, kdy jsem ho měl skoro po celém těle. Dneska už ho nemám. A jsem za to fakt vděčný. Jenže pointa je, že mi nepomohly žádné mastičky, žádné speciální diety, žádné zázračné preparáty.

Pomohla mi změna myšlení.

A když říkám změna myšlení, nemyslím tím afirmace typu „jsem zdravý, jsem zdravý, jsem zdravý“. Myslím tím hodně nepříjemné uvědomění, že jsem byl v hlubokém odporu vůči sobě.

Dřív bylo míň možností. A možná i míň odporu.

Když se nad tím zamyslíme historicky – dřív lidi neměli tolik na výběr. Narodil/a ses do rodiny farmáře? Budeš farmář. Narodil ses do rodiny řemeslníka? Budeš řemeslník. Hotovo.

Žádný Instagram. Žádné „můžeš být, kým chceš“. Žádné srovnávání s tisíci lidí, kteří žijí „lepší život“. A jo, asi to bylo těžké. Ale bylo to jasné. Dneska máme nekonečno možností. Můžeš změnit práci, město, partnera, kariéru, identitu. Můžeš být cokoliv.

A to je nádherné, ovšem zároveň to vytváří obrovský tlak. Protože když se můžu stát kýmkoliv si usmyslím – proč jím ještě nejsem? A tady začíná odpor.

Příklad, který známe skoro všichni

Představ si, že pracuješ ve státní správě. Vyděláváš nějaké peníze. Víš, že víc tam nedostaneš. Řekneš si: „Chtěl bych víc.“ Dobře. Tak si uděláš analýzu. Kde jsem? Kolik vydělávám? Co umím? Co bych musel změnit, abych vydělával víc? Možná změnit zaměstnavatele. Možná se něco naučit. Možná přijmout vyšší pracovní tempo.

Vypadá to jednoduše. Logicky. Jenže většina lidí tohle nikdy neudělá. Nebo udělá první krok… a pak nic. A co se začne dít? Začne růst odpor. „Ta práce je blbá.“ „Ten šéf je idiot.“ „Ten systém je na hovno.“

Ale ve skutečnosti to není o systému. Je to o tom, že já nejsem ochoten udělat kroky ke změně. A místo toho, abych si to přiznal, začnu být v odporu vůči tomu, kde právě jsem.

A tady je ten háček

Ve chvíli, kdy jsem v odporu vůči své situaci, ji vlastně popírám. Popírám svůj výchozí bod.

Říkám si: „Já tady vlastně nejsem. Já sem nepatřím. Já bych měl být jinde.“ Jenže pokud nepřijmu, kde právě stojím, nemám z čeho vyrazit. To je jako chtít navigaci, ale nepřiznat aktuální polohu. A přitom je to vlastně úplně jednoduché.

Když znám a jsem v přijetí se svým výchozím bodem, tak můžu začít dělat postupné změny. Můžu opravdu jít za svým cílem, za svojí vizí. Můžu následovat mapu, plán a krůček za krůčkem se zlepšovat.

A zároveň se díky výchozímu bodu můžu na té cestě ohlédnout a říct si: „Ty jo, tenhle kus už jsem ušel.“ Můžu být hrdý na to, co se mi podařilo překonat.

Bez výchozího bodu pravděpodobně moc neujdu. Budu se točit v kruhu. A hlavně neuvidím to, co už jsem zvládl, a tak se nebuduje sebevědomí ani sebehodnota. Jen půjdu jako osel za mrkví, zatímco se budu vztekat, že ji pořád nemám – a ani mi nedojde, že ten kruh, ve kterém chodím, jsem si vybudoval odporem k místu, kde stojím.

A tak místo toho, abych energii použil na krok dopředu, používám ji na boj s realitou. A ten boj je strašně vyčerpávající.

Past osobního rozvoje

A teď ještě jedna věc, která je podle mě obrovská past – vize. My si vytvoříme ideální obraz sebe. Ideální vztah. Ideální práci. Ideální tělo. Ideální život. A v hlavě ho už skoro žijeme. Jenže realita je jinde. Takže máme dvě verze sebe:

• tu imaginární, kterou už skoro cítíme,

• a tu skutečnou, která večer unavená sedí na gauči.

A mezi těmi dvěma světy je rozpor. A z toho rozporu vzniká odpor. Odpor k tomu, že ještě nejsme tam, kde bychom „měli být“. Jenže kdo určil, že bychom tam měli být právě teď?

Přiznání

Jakákoliv změna se může dít jen tehdy, když přijmu, kde právě jsem. Když přiznám: Tady jsem. Tohle je moje práce. Takhle vypadá moje tělo. Takhle vypadá můj vztah. Takhle přemýšlím.

Ne proto, že bych se s tím měl smířit navždy. Ale proto, že odtud můžu vyrazit. Dokud jsem v odporu, stojím na místě a hádám se s mapou. A moje tělo to ví dřív než moje hlava.

O tom, co se děje, když začneme být v odporu vůči sobě, vůči rodičům, vůči vlastní minulosti – o tom napíšu příště.

Protože tam to začíná být ještě zajímavější.

Záznam mé přednášky o odporech si můžeš poslechnout zde.